Loading...

Opřela jsem si svůj žebřík o správnou zeď

15.03.2024

Kateřina Šrámková je majitelkou zámku Loučeň a společnosti Koulier. Zámek Loučeň je neobyčejné výletní místo s dvanácti labyrinty, stálou expozicí, s krásnými zámeckými apartmány i hotelovým zázemím, restaurací a mnoha místy k relaxaci. Společnost Koulier navázala natradici výroby a malování foukaných ozdob. Každoročně pak ozdoby můžete vidět i na vánočně vyzdobeném zámku Loučeň, kde tematicky nazdobené stromečky odkazují na tradice z celého světa.

Když se podívám na to, co jste vybudovala, je jasné, že z vaší práce budou mít radost celé generace… 
To, co dělám, dělám proto, aby zde něco hezkého zůstalo, aby se hodnoty udržovaly, ne aby se ničily. Svoji roli na zámku vnímám tak, že jsem takovým domovníkem, který je zde proto, aby ten objekt zůstal zachován pro příští generace. Mám velké štěstí, že o tom, jak se o zámek budu starat, rozhoduji sama, a nikdo mi neříká, jak ta péče má probíhat. Mohu použít svou vlastní hlavu, svůj vlastní úsudek. A asi na svém životě mám ráda to, že si mohu o většině věcí rozhodovat sama, že mne nikdo neřídí, že mi nikdo neříká, co je dobře a co je špatně. To je zároveň obrovská výhoda i nevýhoda, protože člověk potom udělá spoustu omylů. Jsem vlastně celý život sama sobě zaměstnavatelem i zaměstnancem a sama sebe chválím a sama sebe kárám.

Vraťme se na začátek. Nejprve jste studovala jadernou fyziku, následně VŠE a v jisté životní etapě se pak objevil opuštěný zámek. Jak vaše předchozí zkušenosti a zaměření korespondovaly s tím, že jste se rozhodla koupit zámek? 
Já jsem organizovaný a tabulkový člověk. Excel je můj velký kamarád a dělala jsem daňové poradenství, ekonomické poradenství i business plány pro firmy, které například žádaly o poskytnutí úvěru v bance, takže jsem si i ten projekt zámku Loučeň v excelu vykalkulovala, zabarvila jsem si příslušná políčka a následně jsem tento svůj vlastní plán realizovala takříkajíc na vlastní triko. Nicméně dostala jsem se k tomu vlastně naprostou náhodou. V mém životě je vše důležité výsledkem toho, co způsobila náhoda. Ne že bych to neplánovala, já jsem hodně organizovaná, ale zároveň nemám klapky na očích a dokážu být velmi otevřená tomu, co mi život přihraje. Před lety jsme byli zcela náhodou pozváni na Loučeň ke známým na návštěvu a také úplně náhodou jsme se dozvěděli, že zámek je v privatizačním řízení a že bude vyhlášena další aukce. Takže jsme se prostě přihlásili, udělali plán a ono to vyšlo.

Ale vy jste neplánovala stát se zámeckou paní… 
My jsme to nejdříve brali jako investici do zajímavé nemovitosti s tím, že je jasné, že člověk nemůže v pondělí nemovitost koupit a v pátek ji prodat, mezi koupí a prodejem je samozřejmě delší doba. Jenže ta delší doba znamenala, že nás ta nemovitost stála nemalé peníze a my jsme se museli starat o to, aby tam byly nějaké příjmy. Takže jsem se začala starat o tu příjmovou stránku a to mne tak pohltilo, že jsem začala vymýšlet věci, které nebyly na ten okamžitý provoz, ale byly náplní do budoucna. Takhle jsem se dostala k dotacím. Když už vše bylo ve stadiu, že jsme požádali o dotaci a získali jsme ji, tak už jsem rozhodně nechtěla zámek prodat. Po pravdě, kdyby v té době přišel nějaký kupec a řekl, že chce zámek Loučeň koupit, už bych jej neprodala. Vidinu toho, že člověk může zrealizovat svoji vizi, to, co si vymyslel, i vybudovat a otevřít veřejnosti, tohle všechno bych nedokázala vyměnit za peníze. Pracovala jsem na naplnění té vize další tři roky a potom, když už to bylo zrekonstruované, chtěla jsem pokračovat dál. Mně by bylo velice líto, kdybych zámek prodala, rázem bych přišla o náplň svého života.

Povedlo se vám vše, co jste si naplánovala. Je tam ještě něco, co byste si chtěla splnit? 
Pro mě je velmi pozitivní zjištění, že když jsem něco před těmi dvaceti lety vymyslela doslova od stolu a nevěděla jsem, jak to bude fungovat v praxi, tak praxe ukázala, že to skutečně funguje. Také mě těší, jak jsme dokázali využít doslova každý kout našeho areálu k nějaké činnosti, která organicky zapadá do celkového konceptu. Máme ještě pár míst, jako například sklepení pod zámeckou terasou nebo zbořené skleníky a zámeckou vinárnu, která má s vínem společný jen název. Takže je tu ještě prostor něco vymýšlet a realizovat. Ale ono je to vždy limitováno lidskými silami.

Kromě zámku jste se ovšem vrhla ještě do naprosto odlišné oblasti a tou jsou vánoční ozdoby. Navíc jste tam nějakou dobu sama řídila celý provoz. Odkud přišel ten impulz? Jak to všechno začalo? 
V září 2021 jsme otevřeli sklárnu v místě, kde měl manžel původně truhlárnu, a nabídli jsme v ní příležitost lidem, kteří pracovali ve výrobě vánočních ozdob v Horním Bradle. Tito lidé propuštěni na jaře roku 2021 byli v té době na úřadu práce. Trvalo nějakou dobu, než jsme k tomu rozhodnutí dospěli, ale šli jsme do toho s tím, že chceme zachránit řemeslo. Ti lidé neměli šanci pokračovat ve své práci někde jinde, protože žádná podobná výroba v tom kraji neexistuje, tak jsme pro ně vytvořili příležitost, aby mohli své unikátní léty nabyté schopnosti uplatnit. Pro nás to byl sehraný kolektiv, který měl svou vedoucí výroby, a my do toho vstupovali s vizí, že jsme investoři, kteří otevřou nějaké obchodní kanály, aby to celé mohlo fungovat a prosperovat. Nicméně ze zdravotních důvodů nám v lednu 2022 přestala chodit do práce paní vedoucí a posléze musela pracovní poměr ukončit. A aby ten kolektiv nezůstal bez vedení v době, kdy jsme měli za sebou pátý měsíc fungování, najednou jsem se ze dne na den ocitla v situaci, že jsem začala chodit v šest ráno do fabriky. Zaměstnanci chtějí pracovat od šesti ráno do půl třetí. Jsou tak zvyklí. Nebudou pracovat od osmi do půl páté, oni chtějí pracovat od šesti do půl třetí, chtějí přesně v šest nula nula ty stroje pustit a přesně ve čtrnáct třicet je chtějí vypnout. Musí tam být pořádek, systém a organizace. Takže byť jsem o tom oboru vůbec nic nevěděla, tak jsem tam šla, aby vůbec někdo s těmi zaměstnanci byl. Postupně mě to vlastně vtáhlo do celého procesu výroby, začala jsem výrobu plánovat, normovat a zavedla celý ekonomický účetní spádový systém. Během těch tří měsíců jsme vytvořili asi čtrnáct nových kolekcí, udělali neskutečně mnoho věcí, ale byla to opravdu taková namáhavá práce, že si člověk vyhrnul rukávy a v těch pomyslných montérkách šel do výroby. Byla jsem tam celou dobu s těmi lidmi, abych pochopila, jak to celé funguje, a za tuhle školu jsem teď zpětně ráda. Pro mě to bylo samozřejmě náročné v souvislosti s ranním vstáváním. Jsem schopná fungovat večer a v jedenáct hodin je ještě čas, kdy mi to myslí, ale když mám vstávat v pět ráno, tak jsem jak praštěná. Nicméně nebylo zbytí a já jsem opravdu vstávala v půl páté, abych se tam na šestou dostala. A nemohla jsem v té době zapomenout ani na zámek a nechat ho svému osudu, takže častokrát jsem ráno na šestou šla do fabriky, kde v jedenáct začíná pauza na oběd, po té obědové pauze jsem sedla do auta, rychle přijela na Loučeň, tam fungovala od třinácti do osmnácti hodin, pozdě večer přijela domů a padla únavou. A nebýt mého muže, který v té době byl mámou i tátou, tak bych tuhle etapu vůbec nemohla zvládnout. Po čase jsem ovšem našla na tuto pozici správného člověka, který převzal mé povinnosti.

A ta láska k vánočním ozdobám? Byla to láska k řemeslu, nebo vás baví ty samotné vánoční ozdoby? 
Tak jako jsem nikdy netíhla k historii, ke gastronomii, k pohostinství a cestovnímu ruchu, nepřitahovalo mě ani nijak zvlášť sklo. Když moje maminka kdysi řekla, že bych mohla studovat cestovní ruch, tak jsem jí řekla, že to vůbec nepřipadá v úvahu, že se naprosto zbláznila. Já přece nebudu dělat cestovní ruch, to je vyloučené, mně to přišlo jako příliš měkké odvětví, já jsem chtěla něco tvrdšího. Takže podobně to bylo i v tomto případě. Ani výroba, ani sklo, nic takového mě nepřitahovalo. Ani žádné umělecké nebo tvůrčí směry. Pro mě tím impulzem byl fakt, že ti lidé něco skutečně umějí dělat, to, co umějí, se dlouho učili, a tím, že výroba zanikla, nemají žádnou možnost v tom svém umění pokračovat, a že pokud se do budoucna ztratí ta kontinuita, tak už nebudou existovat ani další noví mladí lidé, kteří by měli od koho se to řemeslo naučit. To není věc, kterou si nastudujete z nějakých tutoriálů na YouTube, u toho opravdu musíte sedět, musíte to fyzicky dělat, musíte to dostat do ruky, a teprve po tom všem to umíte vytvořit. Takže pro mě kontinuita této lidské znalosti a možnosti tu znalost někomu předávat, dalším lidem a budoucím generacím, to bylo to, co nás s manželem motivovalo. Ono to zní jako klišé, záchrana řemesla, ale já jsem si říkala, že jsem už zachránila zámek a lidé to umějí ocenit. Ten zámek tam stál, ale my jsme mu vdechli nějakou náplň. Děláme to proto, aby to tady bylo krásné i za sto nebo sto padesát let. To je nějaký ten hardware. Ale to řemeslo, to je ten software, protože to mají lidé v hlavě, v srdci, v rukou. A pokusit se zachránit ten software, to si myslím, že je daleko složitější než ten hardware, protože je to práce s lidmi. Ty budovy můžete udržovat klidně s někým jiným. Když nefunguje stavební firma, tak ji vyměníte, když někde někdo selže, tak ho také nahradíte, ale jestli chcete zachraňovat znalost, to, že někdo něco umí rukama vytvořit, musíte pracovat s tím konkrétním člověkem, a to není o tom, že když on selže, vy ho vyhodíte. Musíte pracovat na tom konkrétním člověku, takže pro mě to je vyšší level. Myslím, že v té naší vizi záchrany řemesla nás čekají tři milníky. Zdaleka na tom nejsme tak, že bychom si mohli říct, že už jsme to řemeslo zachránili, to není pravda. Zatím jsme na tom tak, že jsme poskytli pracovní uplatnění lidem, kteří to řemeslo umějí, že máme zdroje pokryté částečně z našich někde jinde vydělaných peněz, protože to pořád dotujeme a částečně samozřejmě i z toho, co ten provoz už sám na sebe vydělá. Máme na to, abychom ty lidi za jejich práci zaplatili, ale prvním milníkem záchrany bude až doba, kdy provoz začne být finančně soběstačný. Až se nám povede zajistit odbyt do té míry, že se firma sama uživí. Druhým milníkem bude, když do našeho provozu začnou přicházet noví zaměstnanci, aby se naučili znalosti a dovednosti od lidí, kteří tam jsou dnes. A ten třetí finální milník pro mě spočívá v tom, že někdy bude celý provoz fungovat na nových lidech, kteří tam dnes ještě ani nejsou, a kteří se naučí dělat to, co umějí ti stávající, tak pokud se nám tohle za pětadvacet let povede, teprve potom si můžeme říct, že jsme zachránili řemeslo. 

Jste vizionářka, neobyčejně pracovitá žena, rozený lídr. Co vám pomáhá rozumět svým lidem? 
Já v podstatě celý svůj život zaměstnávám lidi, nikdy jsem nebyla řízená, vždy jsem řídila ostatní. A zastávám takové heslo, že potřebuji rozumět práci těch, které řídím, abych kdykoli mohla kohokoli zastat. Myslím zastat jeho pozici, když ten člověk z nějakého důvodu vypadne, a bez znalosti toho, co ten člověk umí, mu nemohu zadávat úkoly, nemohu kontrolovat, jestli ty úkoly udělal správně a jestli je udělal v tom správném čase. No a v rámci tohoto, když jsem se pustila do hotelu s restaurací, tak aby mi kuchaři neříkali, co nejde, tak jsem se vyučila kuchařkou.

A to jste udělala po absolvování vysoké školy? 
Ano, já jsem se opravdu vyučila kuchařkou. V roce dva tisíce jedna jsem si udělala rekvalifikační kurz na kuchaře. To byl nějaký rekvalifikační institut, nabízeli nám tam možnost, že si ještě k tomu můžeme udělat i výuční list, tak jsem potom dále pokračovala a za tři další měsíce jsem prošla učňovskými zkouškami v Táboře. V Táboře jsem skládala učňovské zkoušky a pikantní na tom bylo, že když nám tam předávali výuční list, tak mi ředitel učňovského střediska říkal, že mají i maturitní obory a že mi může nabídnout, že bych si u nich udělala maturitu. A já mu na to říkám: „Děkuji, pane řediteli, já už maturitu jednu mám.“ A on na to říká: „No tak to nevadí, my máme i vysokou školu.“ A já mu na to zase říkám: „Pane řediteli, děkuji, i tu vysokou školu už mám.“ On nechápal a ptal se: „Proč člověk, který už má vysokou školu, si jde udělat výuční list?“ A já mu odpověděla: „Pane řediteli, to je naprosto jednoduché, já potřebuji rozumět práci lidí, které řídím. A bez toho, že ten výuční list mám, bych tomu prostě nerozuměla, co ti kuchaři dělají, že ano?“

text Kateřina Černá foto Ondřej Košík

Další články

Partneři

Logo - A-giga
Logo - Alukov
Logo - BERGL DIAMONDS
Logo - BEWIT
Logo - ČESKÁ MINCOVNA
Logo - dobrá TISKÁRNA
Logo - Enbra
Logo - ETERNAL BY HELENA
Logo - ETERNAL ESSENCE - HARMONY HEALTH & SOUL
Logo - handy corp.
Logo - IXPERTA
Logo - JŠK advokátní kancelář
Logo - JVS Service
Logo - Logio s.r.o.
Logo - Microsoft
Logo - nsg morison
Logo - REHABILITAČNÍ CENTRUM ČELADNÁ
Logo - Swiss Life Select
Logo - Vere Prague

Partner slavnostního vyhlášení

Logo - Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR
Logo - Business klub Ukrajina
Logo - ORLEN Unipetrol
Logo - STAVEBNÍ FIRMA PLUS
Logo - Hydraulics
Logo - J 4
Logo - Carollinum
Logo - Inca Collagen

Dodavatelé

Logo - Dermacol
Logo - VINAŘSTVÍ MALÁNÍK – OSIČKA s.r.o.
Logo - Foodway Catering
Logo - IDC - FOOD
Logo - Japonská rýže
Logo - MY JAPAN
Logo - Smart Walls

Mediální partneři

Logo - Age
Logo - Brands&Stories
Logo - BusinessInfo.cz
Logo - EPRAVO.CZ
Logo - Franchising.cz
Logo - Franchising.cz
Logo - HORIZONT POINT
Logo - Inpublic Group
Logo - Trade
Výsledky 2020