VIZUÁLNÍ JAZYK BOŘÍ BARIÉRY
S významnou českou grafickou designérkou Barborou Klimsz jsme si povídali nejen o její kreativní práci, profesních snech a inspiraci, ale také o tom, jaké je to pracovat s konkrétním zadáním klienta. Barbora je lídrem tvůrčího týmu a její doménou je komunikace. Nejraději má fázi seznamování se s projektem, komunikaci s klienty a prvotní kreativní proces.
Věnuješ se grafickému designu, fotografování, ilustracím. Tvou doménou je vizuální komunikace a kreativní tvorba. Jaká byla tvoje cesta k této práci?
Jako dítě jsem měla především výtvarné zájmy, ale na gymnáziu pak přišel zvrat. Učitel biologie mi řekl, že bych se mohla věnovat medicíně, protože k tomu mám předpoklady a znalosti. Vypadalo to, že je jasno. Sama jsem do poslední chvíle svých gymnazijních let lavírovala, co se sebou. Měla jsem několik podmínek. Chtěla jsem se prací bavit a v té době mi přišli umělci všech typů neskutečné fascinující a zábavní. Bavilo mě, že mají svůj názor a umí ho vysvětlit. Dál jsem se chtěla zabývat komunikací, ale verbální mi přišla omezující kvůli jazykům. Automaticky mě napadlo, že bych mohla spojit to, co mě baví s tím, čím bych mohla pomoci dalším, když tedy nebudu zachraňovat životy, jak bylo plánováno. Řekla jsem si, že vizuální jazyk je univerzální, s ním bych se mohla dorozumět kdekoliv a kdokoliv to také může potřebovat.
Nebylo určitě jednoduché připravit se na talentové zkoušky z gymnázia, které je zaměřené na všeobecné znalosti. . .
Jedno léto jsem si náhodou koupila knížku o grafickém designu a úplně mě to pohltilo. I přes značnou nevýhodu oproti ostatním uchazečům - rozhodla jsem se pro grafický design v septimě, bez hlubších teoretických znalostí a přihlásila se do výtvarných kurzů na základní umělecké škole. Přišla jsem tam s požadavkem - připravte mě na talentové zkoušky na vysokou školu. Věděla jsem, že na UMPRUMku to asi stačit nebude, ale jeden můj kamarád studoval v Plzni na tehdejším UUD Multimediální design. Zjistila jsem si o škole víc, jela na den otevřených dveří. Byla to láska na první pohled. Hned jsem věděla, že to mě bude bavit. Naši byli celkem skeptičtí a vzhledem k tomu, že přijímačky na umělecké vysoké školy jsou v lednu, neprotestovali. Kdyby to nevyšlo, nic ne neděje, pořád můžu zkoušet přijímačky na jiné vysoké. A ejhle, ono to dopadlo! Během studií jsem se celkem rychle dostala do celé problematiky. Pocit, že musím ostatní studenty z uměleckých středních dohnat mě k výkonu celkem motivoval. Ve druháku jsem měla praxi v prestižním plzeňském studiu Petrohrad. Dál jsem šla na stáž do studia Propaganda a pak do Studia Najbrt. Nakonec jsem nějakou dobu zůstala v ReDesign studiu u Petra Krejzka, který je dnes vedoucí ateliéru grafického designu na UMPRUM. Během celé té doby jsem průběžně dělala na svých, menších projektech
Pracovala jsi ale také na projektech pro nadnárodní společnosti, velké firmy. Jaká je tvoje zkušenost z této oblasti?
Dál jsem zamířila do komerčnější sféry reklamy do Saatchi&Saatchi, to mi hodně dalo. Zase úplně jiný úhel pohledu na komunikaci, která byla zaměřená víc na spotřebitele. Dělaly se tam velké kampaně, např. pro T-mobile, Visa, Madeta nebo Mercedes-Benz. Po nějaké době jsem se rozhodla plně se postavit na vlastní nohy a začít dělat výhradně pod svým jménem a postupně přibírat další lidi do týmu. Zpočátku jsem měla strach, ale jak se říká, svět patří těm, co mají odvahu. Máme stálou klientelu a z toho mám velkou radost. Pracujeme na dlouhodobých komunikačních kampaních pro naprosto skvělé klienty. Lidsky jsme si naprosto sedli a troufám si říct, že nás spolupráce baví na obou stranách. A její výsledky také.
Často se tvé studio KLIMSZ podle potřeb rozrůstá o další členy, které zapojuješ do jednotlivých projektů. Jak se cítíš v roli manažerky a jak probíhá práce pro klienta?
Přišla jsem na to, že dynamika skupiny musí být připravena na míru danému projektu a klientovi. Jinak to nikdy nebude fungovat tak, jak má. Zároveň nejsme zatím takové velikosti, abych mohla všem profesionálům, za které jsem připravena ručit, nabídnout stabilně takovou míru ohodnocení, jakou by si podle mě zasloužili. V oblasti vizuální komunikace se pohybuji už 13. rokem, znám spoustu úžasných kreativců. Každý je unikát, jedno ale mají ti opravdu nejlepší společné. Potřebují volnost. Říkám jim divocí koně. Dokážou skvělé věci, ale přikovat je dlouhodobě k jednomu stolu je zničí. Kreativně je to ubije. Je pravda, že komunikačně umí být celkem nároční. V projektu, kromě komunikace s klientem, kdy překládám tvůrčí jazyk do srozumitelné roviny pro klienta, funguji i jako art direktor. Ráda bych své jméno vnímala jako záruku kvality, takže vnímám vysokou míru odpovědnosti za odevzdané výstupy našeho studia, ať na nich pracuje kdokoliv. Často dávám celé práci jakýsi final touch a ladím s klientem detaily tak, abychom co nejvíce naplnili očekávání a smysl celého projektu. Často je potřeba dialog, nechceme být dělníci reklamy, ale na projektu pracovat jako partneři našich klientů. Naším společným zájmem je vizuálně poutavý a smysluplný výstup, ideálně s přesahem. Materiálů ve fotobankách a předpřipravených grafických vzorů je plný internet.
Nerada se nazývám manažerkou, spíš komunikátorem. Občas je to náročnější než samotná kreativa, ale nakonec je to vždy nezbytné pro opravdové pochopení jádra celého zadání a následně skvělých výsledků.
Kterou fázi práce máš nejraději?
Miluji seznamování se s projektem, komunikaci s klienty a prvotní kreativní proces. Jsem typický vykopávač, velkomyšlenkář. Ideje, koncepty a strategie, které se musí často, nebo spíš skoro pokaždé přizpůsobit realitě, včetně rozpočtu jsou mojí doménou. Ráda si, ale taky sednu na “dělničinu”. Mechanickou práci, která si zase žádá opačný přístup, žádný big picture. Je to taková moje vnitřní kompenzace. Umí mě dobít i dtp práce, nebo na detail zaměřené fáze tvorby, které umí být v některých chvílích v jistém slova smyslu celkem meditativní. Každá část má prostě něco do sebe.
Jsi autorkou designu mnoha knih. Čím tě musí projekt oslovit?
Důležitý je pro mě obsah, autor a záměr. Kladu si otázku, jestli bych si sama takovou knihu přečetla, nebo kdo je cílová skupina a jestli bych chtěla s cílovou skupinou sama interagovat. Ve všech případech, nejen u knih, je pro mě důležité, zda se dokážu s obsahem ztotožnit. Nedokážu pracovat na něčem, bez vnitřního nadšení
Ve své volné tvorbě se věnuješ kolážím. Máš nějaký sen o směru, kterým bys chtěla v budoucnu jít?
Věřím, že lidé mohou žít své sny. Veškeré touhy, které mám, nebo jsem kdy měla, jsem se snažila zrealizovat a celkem se to daří. Ty ostatní mě přestaly v procesu tvorby bavit, některé jsem odložila na neurčito. Cítím, že všechno má svůj čas. Většinou čím osobnější mám touhu, tím je pro mě komplikovanější ji zhmotnit. O to větší radost je, když se to podaří. Koláže jsou disciplína sama pro sebe. V této oblasti mám velkou radost ze spolupráce s literárním čtrnáctideníkem Tvar, kterému již třetím rokem tvořím titulky na míru danému tématu čísla. Mám tam volnou ruku. Důvěra redakce Tvaru je pro mě neskutečným hnacím motorem. Jejich přístup k naší spolupráci je skutečně ojedinělý. Něco ve stylu “nemusíš nic vysvětlovat a nemusíš se obhajovat”, takové projekty prostě nikdy nechcete opustit.
Co tě inspiruje nejčastěji?
Zajímavá otázka. Dříve jsem měla romantické představy, že inspirace je všude kolem nás, jen ji nevnímáme… pocity, lidi, místa… Asi na tom něco bude, ale v každodenní realitě je největší inspirací deadline. Je to kruté, ale je to tak. Jistá míra tlaku člověka přiměje k ještě větší kreativitě. Je ale nutné umět vypnout a chvíli “nic nedělat”. Ty dny, kdy člověk nepracuje, cestuje, chodí na výstavy, zajde si na kávu v cizím městě a pozoruje lidi, cítí vůně, dokážou být neskutečný nabíječ a zpětně zjišťuji, že takové útěky mi dají častokrát mnohem víc, než dvoutýdenní nakoukáváni aktuálních trendů.
Pracuješ také na zahraničních projektech. Cítíš nějaké rozdíly v přístupu českých a zahraničních klientů?
Myslím, že přístup klientů není úplně determinovaný místem. Porozumění a vzájemná chemie je to, co je důležité. Ne všichni mohou spolupracovat. Komunikace a synchronizovaná očekávání jsou klíčem k překonání i toho, co se může na začátku zdát nepřekonatelné. Když si obě strany uvědomí, že máme společný cíl, a to skvělé výsledky, není důvod ho nenaplnit. Když půjdu do detailu, je pravda, že zahraniční klienti jsou přirozeně více otevřeni dialogu a od začátku více důvěřují našemu přístupu a řešení. To je ale věc zkušenosti na obou stranách a mám velkou radost, že i v tomto aspektu se u nás opravdu rychle posouváme na srovnatelnou úroveň.
Co považuješ za svůj největší úspěch?
Úspěch rozděluji do dvou skupin. Na osobní a ten profesní a zároveň se obě tyto oblasti prolínají a jejich rovnováha je pro mě důležitá. V profesní sféře mi vždy udělá radost spokojenost zákazníků, jejich pozitivní feedback a úspěšně zrealizované projekty. Pak tu jsou ta formální ocenění, která vnímám jako potvrzení toho, že svou práci dělám dobře. Czech press foto Canon Junior Award, nebo speciální ocenění Unie Grafického designu za grafickou úpravu knihy Hrdinové kapitalistické práce od Saši Uhlové vydané v nakladatelství Grada v rámci Nejkrásnější knihy roku jsou pro mě takové dvě srdcovky.
V osobním životě pokládám za největší úspěch spokojenost. Ano, jsou dny, kdy si dokážu představit, že to může být ještě lepší, ale to má asi každý. Když se ohlédnu zpět, mám radost, že vše má vzestupnou tendenci. Dovolit si odpočívat je pro mě velký posun, i když je to občas náročné, ukazuje se to jako nezbytnost pro maximální výkon v práci. Mám kolem sebe opravdu výjimečné lidi. Nejbližší přátelé, partner a zdravá spokojená rodina jsou pro mě zdrojem odpočinku a radosti.
Další články
Oficiální partner
Odborný garant
Zakladatel
Partneři
Partner slavnostního vyhlášení
Dodavatelé
Mediální partneři
